27. června 2018
Vážení čtenáři,dovolte několik slov vysvětlení k dlouhodobé publikační přestávce, kterou si nyní vybírám.
V případě básní jsem zásobu sbírek již vyčerpal knihou Devatenáct měst (Malvern, 2016). Zbývá torzo asi 25 nových textů, které se částečně objevily v časopisech nebo na internetu.
V případě próz je situace odlišná. Veverky v parku Hu vyšly časopisecky (2013) a elektronicky (2015). O knižní publikaci zájem mezi vydavateli nebyl. E-knihu jsem po čase přestal sdílet, neboť jsem nenašel způsob, jak její stažení zpoplatnit.
Na rok 2019 jsem u Malvernu plánoval vydání první knihy volné románové trilogie. Od projektu jsem po řadě měsíců úvah pro i proti ustoupil, tentokrát definitivně.
Hlavním důvodem publikační přestávky je způsob oceňování práce na rukopisu, který v našem prostředí funguje. Pro nezasvěcené krátce shrnu hlavní princip.
Pokud se kniha dostatečně neprodává (jako např. „Devatenáct měst“), nelze na odměnu za práci dosáhnout. Vydavatelé si to v případě konkrétních titulů dobře uvědomují a nemají ochotu, a snad ani možnost – nesoudím, zda se má soukromý vydavatel starat o dobro literatury a hledat sponzory – vyplácet odměnu předem. Museli by čekat celou věčnost, než jim kniha vydělá vyplacený podíl. Proto se čekání obvykle přenáší na autora formou procentuálního zisku z prodeje.
Soudě podle mnohaletého přístupu vydavatelů i čtenářů k mé tvorbě a po zkušenosti s oficiálně vydanou knihou jsem došel k závěru, že čekání na zisk z prodeje pro mne bude extrémně nevýhodné; prakticky by se rovnalo odevzdání rukopisu zdarma. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl do tržního prostředí dál nevstupovat.
Proč odmítám publikovat bez nároku na honorář nebo za utržené drobné, přestože velkou část výrobních nákladů tištěné knihy často dokáže pokrýt grant MK?
Prvním, a zřejmě hlavním, důvodem je fakt, že psaní románů vnímám jako práci, která v případě publikace neslouží pouze mně, ale též konkrétním čtenářům a potenciálně vývoji literárního organismu. V normální společnosti není přípustné pracovat trvale zadarmo, i kdyby práce dotyčného jakkoliv naplňovala.
Druhý důvod je praktický. Kniha se píše v konkrétních materiálních podmínkách, které musí někdo vytvořit. Mohl bych to být já sám, pravda, stát se sponzorem hrstky čtenářů, já toho ale jednak nejsem schopen, jednak to odmítám z principu, a v neposlední řadě, práce na prozaických textech mi odčerpává příliš energie i času, abych ji mohl s klidným srdcem považovat za volnočasovou, mimopracovní zábavu.
Náhradními, nerugelérními sponzory jsou po léta moji rodiče. Díky nim rukopisy vznikly. Ovšem jejich příspěvek není a nesmí být – já to po nich ani nežádám – takový, aby vyvážil všechnu práci. Budu-li nyní publikovat, mně ani jim se vklad vložený do tvorby nevrátí.
Rozdíl mezi vznikem rukopisu a jeho zveřejněním je proto fatální. Soukromý rukopis si neklade nároky na ocenění ani splácení vložených investic všeho druhu. Dokud patří jen mně, jsem ochoten označit tvorbu a účty s ní spojené za svůj problém.
Při zvažování ukončení publikace jsem se nevyhnul úvahám na téma „odpovědnost autora vůči tomu či onomu“. S některými poznatky bych vás nyní rád seznámil.
1) Odpovědnost vůči literárnímu nadání, může-li o něm být řeč, k publikaci nestačí. Literatura sama, v metafyzickém smyslu, není schopna vznik rukopisu zajistit.
2) Odpovědnost vůči čtenářům je běžný nástroj vydírání, na který společnost spoléhá. Moje odpověď zní: tvoří-li čtenářská obec tak výraznou menšinu, že není materiálně schopna umožnit vznik rukopisu, pak se bez luxusu četby musí obejít; nebo požádat jiný subjekt, aby se o její menšinovou potřebu postaral.
3) Odpovědnost autora vůči literatuře spočívá ve vytváření díla, nikoliv ve sponzorování její hmotné existence, k čemuž by publikace bez odpovídajícího honoráře přímo vedla.
Otázka, komu literatura patří a kdo se má o její hmotnou existenci starat, je širší povahy, nicméně já jako autor ji tímto způsobem sponzorovat nechci. Proto raději volím autorský „nevznik“.
Skutečně, představa, že autor by měl sám sebe trestat za určité schopnosti tím, že na sebe nechá uvalit povinnost udržovat literaturu jinak než tvůrčím aktem, je natolik zvrácená, že vlastně ani nechápu, proč na to autoři běžně přistupují. Jaký je rozdíl mezi mnou a mým sousedem? Proč já bych měl mít povinnost sponzorovat ji a on ne? Protože jsem dostal jakési předpoklady, které samy o sobě nestačí?
Možná autory nutí publikovat – stavět most z obou břehů zároveň – přemíra lásky ke společnosti, která dává bez přerušení najevo, jak literaturu nepotřebuje, jak se o její existenci nemíní starat; nebo láska k hrstce čtenářů, jimž své dílo dobrovolně zpřístupňují, zatímco čtenáři nákupem knihy platí kde koho – daň, tiskárnu, grafika, distributora, prodejce, režii vydavatelství, korektora, někdy i redaktora – jen autora ne, anebo až na posledním místě. Prosím, je to volba každého z nich. Já tak velké lásky ke společnosti ani ke čtenářům schopen nejsem.
Někdo podotkne, že jde o lásku k literatuře, o cosi zvlášť ušlechtilého, co nelze měřit penězi.
Musím opět namítnout, že takový předpoklad je klamný. Literatura v důsledku neexistuje ve vzduchoprázdnu, každý publikovaný, resp. čtený text má svého konkrétního uživatele a v přeneseném významu – vlivem na jazyk, myšlení, estetické a morální hodnoty, obrazotvornost atd., které dotyčná osoba ve společenské interakci nějak sdílí – i jazykově kulturní společenství.
Není žádná literatura v abstraktním smyslu. Jsou konkrétní a potenciální, přímí a zprostředkovaní uživatelé díla, v jejichž zájmu se publikace děje; stejně jako jsou chodci na ulici a vozidla na silnici, jimž se říká „doprava“.
Jistou oklikou lze honorář vyměnit za náhradní způsoby ocenění, které představují uznání formou recenzí, literární ceny, „vítězství“ v soutěži, mediální ohlas, náznaky společenského postavení, uznání – přijetí v jistém okruhu lidí, vědomí nenahraditelnosti, potlesk a slova díků. Nebo lze dílo použít jako prostředek ke společenské komunikaci, stvrzení vlastní existence před okolím atp.
Důvodů, proč publikovat, je nejspíš tolik, kolik je na světě autorů. Mě – bohužel, bohudík – praxe poučila, že jde o důvody podružné, pohříchu jen symbolické, které na vznik díla nemají rozhodující vliv.
Odpověď na otázku, zda bude co jíst, kde bydlet, na čem psát, jak zaplatit zdravotní pojištění, je na rozdíl od předešlého kriticky důležitá.
Píšu tuto poznámku – a činím tento krok – v jisté naději, že jednou se něco změní – buď publikační podmínky, nebo má neochota, ne-li neschopnost obětovat se. Nevylučuji do budoucna ani jedno a chtěl bych tímto požádat vás, čtenáře, o strpení, v lepším případě také o pochopení – samozřejmě, pokud vůbec na nějaký text čekáte.
S přáním všeho pěkného,
Ladislav Selepko
